Doporučení

redaktorům odborných a popularizačních časopisů přírodovědeckého zaměření, a

autorům vysokoškolských i středoškolských přírodovědných učebnic

a

tvůrcům odborných právních textů s touto teematikou

Platná Pravidla českého pravopisu (akademické vydání z roku 1993) v mnoha případech umožňují dvojí způsob psaní, a to převážně u slov cizího původu, v nichž se. Rrozlišuje se u nich na jedné straně pravopis zdomácnělý počeštěný a na druhé straněčasto dost obtížně zjistitelný pravopis původní (občas ovšem obtížně zjistitelný), např. analýza-analysa, buržoazie-bourgeoisie, komparzista-komparsista, prezident-president aj. Účelem této variantnosti je respektovat několikerý pohyb v tak složitém systému, jakým národní jazyk nesporně je. V poslednítéto verzi Pravidel se k možnosti dvojího psaní vztahuje následující dpouoporučení:

„O pravopisu přejatých slov obecných rozhoduje především míra jejich zdomácnění a rozšíření v češtině. Slova řídká a úzce odborná se píšou pravopisem původním, tj. jako v jazyce, z kterého byla přejata; slova zdomácnělá se zpravidla píšou podle zásad českého pravopisu. Mezi nimi jsou četné přechody podle stupně zdomácnění slova. Vedle toho se uplatňují činitele stylové, zvyklostní atd. Proto je také možno v textech určených širší veřejnosti psát i slova úzce odborná způsobem počeštěným a naopak při odborném, vědeckém užití a vůbec ve „vyšším stylu“ lze u slov jinak pravopisně počeštěných ponechat podobu původní. “

V praxi se pochopitelně ukazuje, že toto doporučení často vede ke komplikacím nejen při psaní jednotlivých výrazů, ale i při stylovém zařazení celých textů. Vznikají tak spory mezi autory a redakcemi, a to zejména tehdy, chce-li autor - neboa v některých případech sama redakce - prostřednictvím pravopisu vyjádřit svůj určitý postoj, hodnocení či, vědomí jistých etymologických souvislostí nebo vlastní příslušnost k profesní či zájmové skupině.

Na druhé straně není třeba pochybovat o tom, že existence pravopisných dublet je potřebná. Má totiž, jak citovaný úryvek z Pravidel ukazuje, dva důvody.

První je bezprostředně jazykový a tkví v tom, že převzatá slova cizího původu do domácího jazyka pronikají postupně, některá ztrácejí svůj svou cizorodostodstín cizosti zpravidla pouze postupněa , přičemž některá z nich se nakonec stávají se nedílnou součástí české slovní zásoby (škola, tabule, židle, košile), jiná si tento odstín cizosti udržují trvale nebo zůstávají omezena na určitou oblast užívání (allegro vivace, dimethylsulfoxid). Jejich nejširší skupina se ale nachází v oblasti mezi těmito dvěma krajními případy, na jakémsi pomyslném přechodu mezi slovy domácími a cizími, a právě tuto skutečnost pak vyjadřuje možnost jejich dvojího psaní.

.

Druhý důvod vyplývá z profesní,, zájmové či jiné, obecně ze sociální diferenciace uživatelů jazyka. Zvláště v oblasti chemie, fyziky, mediciny, farmacie a s nimi souvisejících oborů mezních (ale také například filozofie, klasické filologie atp.) si většina odborníků uvědomuje jak výhody grafické jednotnosti odborného názvosloví v mezinárodním kontextu, tak preference některých pravopisných soustav (latinské, řecké, nověji anglické), a dále i potřebuy odlišit pojmenování terminologická, nomenklaturní i a běžná apod.

V souvislosti s tím je ovšem třeba si uvědomit, že ani Pravidla českého pravopisu (1993) ve své rejstříkové části ani, a to zejména, Akademický slovník cizích slov z roku 1995 (i v jednosvazkových vydáních z  let 1997 a 1998) ve svých lexikálních oddílech, tj. v abecedním seznamu slov, dublety neuvádějí, což v praxi někdy vede a nutně tak vedou k vynucování preferenčnímu, ne-li výhradnímu, používáníužití „progresivního“počeštěného pravopisu i v publikacích odborných, kde to je nevhodné, v případě chemické nomenklatury dokonce nesprávné.

Vědomi si těchto souvislostí, doporučujeme odborným redakcím a nakladatelstvím, jakož i autorům všech přírodovědných učebnic a autorům právních norem se související tematikou, aby se přidržovali následujících zásad:.

1. Všechny přejaté výrazy patřící do běžné slovní zásoby psát v souladu s platnými Pravidly českého pravopisu, tedy muzeum, analýza, syntéza, teorie, metoda, termální, konverzace, konzervace, univerzita, observatoř atp.

2. Z dublet v chemické, lékařské a biologické terminologii, jako například isotop a izotop, isomer a izomer, isotherma a izoterma, mesomerie a mezomerie, base a báze, lese a léze, plasmid a plazmid, cytoplasma a cytoplazma, metabolismus a metabolizmus, dále neurosa a neuróza, diagnosa a diagnóza, cirrhosa a cirrhóza, mitosa a mitóza, thrombosa a trombóza, epitheliální a epiteliální, thymoleptický a tymoleptický, thalassemie a talasemie, dávat přednost pravopisu klasickému, podobajícímu se uzanci mezinárodní. (V případě použití volby jednoho toho nebo onoho druhého způsobu psaní jej však nutno jejpak důsledně dodržovat v celém textu, a samozřejmě to i v jednotlivých segmentech slova , (napřtj. psaní typu isoterma, thrombóza je tedy třeba hodnotit jako zcela nepřijatelný hybrid).)

3. Prosazovat důsledně odklon od psaní krátkdlouhých samohlásek, tam kde je Pravidla v roce 1957 zavedla, ale v posledním vydání z roku 1993 od nich upustilav zakončení přejatých slov na --eza, -uze, -ivní, -in, -on, -en, -em, -or, -eemie, -imie, -omie, -eerie, tedy psát vždy elektroforeza, difuze, pasivní, glycerin, aspirin, penicilin, vitamin, prolin, lysin, aspirin, kodon, foton, neocen, antigen, meristem, modem, chromofor, leukemie, aceton, keton, indandion, lakton, benzen, pyren, buten, diazen, thiofen, butyn, ethyn, methan, , ale tedy také anemie, leukemie, bulimie, dichotomie, mesomerie (nikoli anémie) atp.

4. V označení chemických a biochemických látek je třeba dodržovat v odborné literatuře a učebnicích odborné názvosloví neboli nomenklaturu. Tu je nutno odlišovat od obecnější odborné terminologie (viz bod 2). S původní latinskou nomenklaturou (natrium chloratum, kalium nitrosum, ammonium nitricum, calcium carbonicum, acidum sulphuricum atp.) tu ovšem již dávno nevystačíme. Bylo nutno vytvořit pro dnes již více než 17 milionů známých chemických sloučenin speciální jednotnou mezinárodní nomenklaturu. Tato nomenklatura, kterou je potřeba odlišovat od obecnější odborné terminologie (viz bod 2),, která jednoznačně popisuje chemickou strukturu jednotlivých látek a která je fakticky zvláštním jazykem sui generis, s vlastními závaznými pravidly a zákonitostmi,, stanovenými které byly závazně stanoveny celosvětovýmiou mezinárodními organizacemií International Union of Pure and Applied Chemistry (IUPAC), jakož i a International Union of Biochemistry and Molecular Biology (IUBMB). Do jednotlivých národních jazyků (tj. i do češtiny) je potřeba Ttuato mezinárodní chemickouá nomenklaturua (jakýsi svébytný metajazyk vázaný jen volně na jazyky národní) je převádětna do jednotlivých národních jazyků s maximální snahou o to, aby se v zájmu snadné mezinárodní komunikace a výměny exaktních vědeckých informací její národní verze co nejméně lišilya od základní závazné mezinárodní (řecko-latinsko-anglické) normy - vše v zájmu co nejsnazší mezinárodní komunikace a výměny exaktních vědeckých informací.

V češtině platí pro chemii a biochemii dvě tři základní publikace, sestavené repre-zentativními týmy odborníků, členů názvoslovných komisí. Jsou to:

1. J. Klikorka,, J., Hanzlík, J. et ala kol.: Názvosloví anorganické chemie., Praha : Academia, Praha 1987.

2. Průvodce názvoslovím organických sloučenin podle IUPAC,. Praha : Academia,Academia, Praha 1999.

3. K. Bláha, K., M. Ferles, M., J. Staněk, J. eta kol. al.: Nomenklatura organické chemie., Praha : Academia,Academia, Praha 1985.

V publikacích je potřeba zejména dodržovat následující závazná pravidla Uveďme několik příkladů závazného pravopisu chemických a biochemických sloučenin:.

4a. Rozlišovat t a th podle toho, odpovídají-li v původní řečtině písmenům tau (t) nebo théta (J), tedy: tyrosin, taurin, metanilová kyselina, trehalosa, terfenyl, tantal, ale thyroxin, threonin, thiamin, thrombin, thallium, methan, ethan, thioly atp.

4b. Dodržovat původní psaní zdvojených souhlásek rr a ll, tedy allylalkohol, allosa, ferredoxin, pyrrol.

4c. V řeckých a latinských slovech přepisovat qu jako kv a psát k místo původního c tam, kde po něm následuje zadní samohláska nebo souhláska, tedy ubikvitin, kviskvalová kyselina, kanavanin, konkanavalin, kukurbitin, klathrin, kreatin. V některých specifických případech je však třeba dát pozor na názvy láteky, u nichž je původ názvu složitější a kde , a např. anglickému quin- je odpovídá v češtiněčeské –chin chin- (chinon, chinolin aj.).

4d. Závazná přípona pro sacharidy je pouze -osa (např.íklad glukosa, idosa, gulosa, sacharosa, trehalosa), pro glykosidy pouze -osid (např. například heteroglykosid, nukleosid) a pro enzymy pouze –asa -asa (např. například amylasa, dehydrogenasa, esterasa, glykosidasa, hydrolasa, isomerasa, kinasa, ligasa, lipasa atd.).

4e. Názvy aminokyselin končí na krátké -in (nikoli -ín), tedy lysin (ne lyzín), kde jehož příslušný třípísmenný symbol je Lys (ne Lyz), threonin (ne treonín), kde je symbol Thr (ne Tre), methionin (ne metionín) atp.

4f. Totéž platí o názvech dusíkatých basích v nukleových kyselinách, tedy thymin (ne tymín), cytosin (ne cytozín) atp.

4fg. Přípony názvů solí a esterů anorganických i organických kyselin i jiných látek (podle německého -at nebo anglického –ate -ate) je třeba psát s dlouhým á, tedy fosfát, sulfát, nitrát, stejně jako palmitát, benzoát, acetát, fenolát, butanoát, askorbát, arachidonát, pantothenát, atd. Jde o tradiční jevzpůsob psaní, který se sice z lingvistického hlediska vymyká systémové pravidelnosti, přesto je však třeba jej mu pro jeho zavedenost i nadále prosazovat dávat přednost.

4g. Přípony chemických názvů –-in, -yn, -en, -on, -an, -am, -im jsou vždy krátké (např. pyridin, atropin, keratin, ethyn, selen, benzen, buten, pyren, thiofen, keton, lakton, indanon, oktan, pyran, fosforan, laktam, laktim)

Tato pravidla a zásady je třeba respektovat , a to i v ostatních přírodovědnýve všech oborech, které chemickou nomenklaturu používají či přejímají (např. biologie v nejširším slova smyslu, medicina, farmacie, mi-neralogie mineralogie a nejrůznější technologie), a ve všech odborných textech např. v oblasti legislativní.

5. V samotné biologii a medicině je poněkud odlišná situace.

5a. Pokud jde o latinské názvoslovíy, je třeba dodržovat původní pravopis, tedy rRosa canina a nikoli foneticky roza kanýna, nebo rhinitis a nikoli rýnytys, či vena cava caudalis a nikoli foneticky véna kava kaudális.

5b. V terminologii však většinou platí pravidlo o (pouhé) preferenci dubletách dublet odpovídajících klasickému pravopisu uvedené v (viz bod ě 2), kromě výjimek uvedených bezprostředně níže v bodech 5c a 5d.

5c. Existují biologické termíny, u nichž je nutno zachovávat pravopis mezinárodnímezi-národní. Je tomu tak v případě slov končících na –som -som, tedy chromosom, ribosom, akrosom (odvozeno od řeckého soma, a nikoliv zoma; srovnej somatologie a nikoliv zomatologie - ono se tam to hláska "s" by se v těchto případech totiž má měla nejen psát, ale i vyslovovat), avšak možné je však jak psaní lysosom tak psaní lyzosom (nikoliv však ale lysozóm, lyzozóm). Stejně tak je nutno ve slovech obsahujících v původní podobě písmeno théta, zachovávat na odpovídajícím místě přepis s th, tedy pouze thylakoid, heterothalický, atp.

5d. Užívat přepis uvedený v bodě 4c, tedy kalus, klimakterium, konidie atp.

Předkládajíce shora uvedené doporučení, bychom chtěli bychom zdůraznit, že bylo a je naší snahou maximálně respektovat stávající Pravidla českého pravopisu (Academia, Praha 1993), jakož i Akademický slovník cizích slov (Academia, Praha 1997). Považujeme však za potřebné využít jejich úvodní výklad o dubletách tak, aby pravopisné zásady a případně i zásady správné výslovnosti maximálně plně vyhovovaly nutnosti co nejsrozumitelnější zásadám moderní vědecké komunikace v přírodovědných oborech.

Prof. MUDr. Jiří Duchoň, DrSc. profesor biochemie UK, emeritní přednosta II. ústavu lékařské chemie a biochemie 1. lékařské fakulty UK; předseda České názvoslovné komise při Českém národním komitétu pro biochemii a molekulární mikrobiologiiKBMB a a České společnosti pro biochemii a molekulární biologiiSBMB; čestný člen České společnosti klinické klinické biochemie při České lékařské společnosti J. E. J. E. Purkyně (zkratka kř. jm. by měla být na dalším řádku)

Ing. Jaroslav Kahovec, CSc. vedoucí vědecký pracovník Ústavu makromolekulární chemie AV ČR;  člen divize IUPAC pro chemické názvosloví a reprezentaci struktur; člen subkomitétu IUPAC pro makromolekulární terminologii; předseda České komise pro makromolekulární nomenklaturu; člen Českých komisí pro nomenklaturu organické a anorganické chemie; člen Českého národního komitétu pro chemii; představitel Národního centra IUPAC pro ČR

vedoucí vědecký pracovník Ústavu makromolekulární chemie AV ČR; představitel ČR v Komisi pro nomenklaturu organické chemie při IUPAC; člen České komise pro nomenklaturu organické chemie; člen Komise pro makromolekulární no menklaturu nomenklaturu při IUPAC; předseda České komise pro makromolekulární nomenklaturu; člen Českého národního komitétu pro chemii a představitel Národního centra IUPAC pro ČR

Prof. RNDr. Arnošt Kotyk, DrSc. vedoucí vědecký pracovník Fyziologického ústavu AV ČR; profesor biochemie Masarykovy univerzity v Brně; předseda Mezinárodní nomenklaturní komise IUBMB pro biochemii při IUBMB; předseda a Společné komise IUPAC a IUBMB pro biochemickou nomenklaturu a IUPAC; předseda Českého národního komitétu pro biochemii a molekulární mikrobiologiiČKBMB

Doc. RNDr. Karel Oliva, Ph.Dr. ředitel Ústavu pro jazyk český AV ČR